Od malička jsme bydleli ve městě v paneláku. Celou dobu, po kterou jsem bydlela doma, tak jsem měla pokoj s mým mladším bratrem. Pro mě to bylo utrpení. Neustále jsem vymýšlela, jak by se dal pokoj rozdělit, nebo nějak jinak upravit, abych měla trošku soukromí. Rodiče mě bohužel v mém snu nepodporovali. Záviděla jsem kamarádce, která měla v ložnici rodičů nádherný koutek, který byl jen pro ni. Co z velkého pokoje, když mi tam neustále chodí kamarádi bratra, a taky ten nepořádek. Chvílemi jsem uvažovala, že být jedináčkem není k zahození.

Já do lesa nepojedu

Při každé příležitosti, jsem rodičům navrhovala, abychom se přestěhovali do rodinného domu. To by se mi moc líbilo. Mít zahradu, houpačku a moci sbírat vlastnoručně zasazené jahody. Bohužel jsem tehdy nepochodila. A to i přesto, že oba mí rodiče vyrůstali na vesnici. Možná proto chtěli mít teď pohodlí panelákového bytu. Malá satisfakce nastala na střední škole, kdy jsem ve velkém navštěvovala chaty a chalupy svých kamarádů. Vždy se pořádaly nějaké hry, opékaly se párky, a mě se konečně splnil alespoň částečně sen o tom, být více v přírodě.

Dětská křivda
3 (60%)1